Nespoutaná metalistka se srdcem krvelačné romantičky prahnoucí po milostné vášni. Tvor, který se vznáší v oblacích, ač má na nohou těžké boty s ocelovou špičkou, vznáší se i přesto, že jí realita a zemská přitažlivost táhnou zpět k zemi. Arogantní bestie ... Buď vítán cizinče, ocitl jsi se v mém zákoutí, pokud nemáš do čeho rýpnout, porozhlédni se tu, jen si posluž. Pokud se Ti tu nelíbí, odplivni si a odejdi. Vše, co se zde nachází je MÉ dílo, zakazuji texty bez mého vědomí kopírovat, či vydávat za své. Přečtete si něco o autorských právech než tak učiníte. Děkuji princezna Blackell


Nepřítomnosti všechno projde

21. května 2016 v 18:08 | princezna Blackell |  Princezniny myšlenky
Žiji, ale nejsem tu s Vámi..jsem jednou mohou v hrobě a jednou rukou chytám zlatonku. Nekončím, jen si hraji na mrtvého křicího brouka na čelním skle mého života... Nu což, zapojila jsem se do soutěže na poslední chvíli. Tak držte palce. Teda... Jak chcete
Princezna Blackell, naživu
 

Silvester Alone?

31. prosince 2015 v 12:43 | princezna Blackell |  Hraní s písmenky
Ticho, chlad.
Prospat celý den? Proč by ne.
Jack Daniel's a červený Marbolla.
Svíčky.
Deka.
Gauč.
Čermobílé fimy.
Vypnout.
Čaj.
Strach.
Smutek.
Ucpat si uši.
Shakespeare.
Zastavit hodiny.
Zapálit si cigaretu o novoroční předsevzetí.
Vypnout mobil.
Bum, tik ťak

...

And happy New year.

Znechucena ohňostrojem.

21. září 2015 v 21:08 | princezna Blackell |  Princezniny myšlenky
Nesmí chybět u oslavy Nového roku, u žádných slavností a jiných jubilejních výročí. Oxid uhličitý, za který utratíme výplatu následně pozorujeme těch pár doslova okamžiků, kdy trhačerukou vypálí k nebi a bouchnou. Jsou změtí barev a hluku. Proč zrovna z tohle je "pastva" pro oči? Ono je to pastva, ale pro plíce. Včera večer jsem se ocitla v Plzni, na jubiljení soutěži ohýnků. Na místě plném lidí, kteří pokud netrávili mládí ve frontách na pivo v kelímku nebo přesmažený pytlík hranolek, či na šílené blikající atrakce, které vám tak maximálně způsobí nevolnost, cpali se a čekali až to vypukne. Až to bude lítat. Parodie na komety a na polární záři. Ohňostroje. Výbuchy barev tančící barev doprovázené ohlušující hudbou. Uvědomujete si vy, kteří jste zaplatili nedobrovolně dobrovolné vstupné kolik taková to podívaná stojí? Kolik sraček je vypuštěno do ovzduší? Kolik bordelu všude bude? Ptali jste se zvířat jestli to chtějí dýchat? Bylo mi z toho do pláče, odvrátila jsem se a sledovala stříbřitý cíp měsíce. Jakoby to věděl. Kam tenhle svět kruci spěje? Nevím zda jsem se ptala Měsíce nebo sama sebe. Každopádně odpovědi jsem se nedočkala. Po vyčerpání zásob všech těch nesmyslů se náštěvníci ještě před vyhlášením rozutekli ke dvěma autobusům, kteří zdarma rozváželi po obvodu Plzně bylo také velmi zajímavé. Připadala jsem si jako členka sekty uprchlického tábora. Nedobrovolná. Stovky lidí se rvali a šlapali jeden přes druhého. Kdo z koho. Fakt šílenost. Nejhorší mi na tom přišlo to, že lidé v autobusech soupeří jen o to kdo bude dříve doma a ohřeje si polévku. Kdežto uprchlíci jako takoví soupeří o holý život. Je to smutný, drsný a sobecký. Žijeme si v přepychu, likvidujeme planetu a ještě si stěžujeme. Vtu chvíli na mě spadlo břímě světa a jápochopila, že takhle to dál nejde. Je to sice jen má myšleka, úvaha. Ale pokud to někoho, kohokoli, těch pár řádků, kam jsem schovala vulgarismy( av věřte že jich mám na jazyku víc než dosti) donutí se zamyslet nad situací a vyťuká mi svůj názor, budu ráda.
Hezký večer.
Blackell
 


Zrající emoce.

4. srpna 2015 v 22:17 | princezna Blackell |  TT podle mého gusta
Mé emoce jsou jako zrající sýr. Plesnivý sýr. Tak dlouhou jsou zabalené v potravinářské fólii, až pak přijde někdo otevře ledničku, pobleje se a vyhodí je do popelnice. Jakmile zavítají páni v reflexní oranžové, lehce nasmrádlé záři, jede to od začátku. Celý proces se opakuje. Sto lidí, sto emocí. Každý máme kyblík těch svých. Každá má jinou příchuť. Každý se s nimi vyrovnáváme po svém. Někdo své emoce zveřejňuje online, někdo jim dělá chůvu na poloviční úvazek. A někdo je skryje před světem do potravinářské fólie, dokud nezsplesnivý. Naše emoce tvoří celek naší osobmosti, jsou to takové fialové, někdy nechtěné krvinky. Důležité a přitom tak zbytečné. Napadlo vás někdy jak moc težký život má Deník? Myslím, že hned po dentální niti, dámských vložkách a toaletním papíru odvádí tu nejhorší práci na světě. Jde to totiž přes psychiku. Nikdy bych nechtěla být deník, nepočítaje ten Bridget Jonesové, samozřejmě. Ale to je zas jiný kyblík.

Jaký tip emociální nositele jste vy?

Princess Blackell - plísní šílená.

Kdepak pod podpostelí, žijí v nás.

31. července 2015 v 18:00 | princezna Blackell |  TT podle mého gusta
Ať už hodně hluboko nebo brouzdají na povrchu. Tak jako tak, je to pravda.
Jako malé holátko, jsem taky měla hrůzu jít v noci do sklepa a co hůř zhasnout světlo a doběhnout do postele dřív, než mě chytí slizká kostnatá ruka a stáhne do hlubin prachu pod postelí. Hodně dlouhou dobu jsem se nedokázala dívat na Harryho Pottera 3, jelikož tam byla děsivá zcéna s naštvanou knihou, která onoho brejlounka málem pokousala. Za následek to mělo totiž to, že jsem se bála Čítanky. Ale co si budeme povídat, zase jsem se ke knížkám s chutí vrátila.
Vzpomínám si na momenty kdy jsem ležela schoulená pod dekou a křičela na maminku, aby zabila ta hemžející se stvoření na stropě, protože mě chtějí sežrat. Takže když maminka přišla s hrnečkem teplého mléka s medem a doufala že po tom konečně usnu, nedošlo jí, že pod mou postelí bydlí stará ošklivá paní která se mě snaží chytat za ručičky a její sténání doprovází odporný zápach z úst. Od té doby mám hrůzu ze zubních náhrad. Není nic děsivějšího než když si sedíte v restauraci lížete lízátko a babička si vedle mvás dá do sklenice zuby, zatímco se snaží rozžvýkat řízek. To jsou mi vzpomínky. Dneska se tomu směju a jakmile mě v reastauraci babička požádá, zda bych jí donesla sklenici s vodou, aby si mohla odložit "zuby", s úsměvem jí vyhovím, protože vím, že mě to také čeká. No, to bychom měli.
Děkuji těm co dočetli až do těchto míst a samozřejmě budu ráda, když se také podělíte o své zážitky.
Poroučím se na dobu neurčitou.
Princezna Blackell - stále praštěná.

Black or White. Auuu.

31. května 2015 v 14:25 | princezna Blackell |  TT podle mého gusta
Černá a Bílá. Ti, co stojí oběma nohama pevně při zemi, je považují za nebarvy a dvě životní emocioální strany. Černá- zlo. Bílá- dobro. Muhaha. Tleskám. Jak k tomu přijde třeba dalmatin? Z mého pohledu je černá ta dobrá, nechápu proč je barvou smutku a jakožto vášnivá metalistka ji zbožňuji. Za to bílé se bojím. Čistá, prázdná. Barva bílých pláštů. Obě dvě dámy jsou pro nás vším a vlastě ničím. Jsou patronky života a smrti. Světla a tmy. Dne a noci. Řádu a chaosu. Znázorňují svět. Šachovnici, po které chodí několik miliard odpornejch závistivejch pyšnejch sviň. Také jsem Homo Sapiens Sapiens a také mám ten kust plastu s čísly a šílenou fotkou, kde vypadám jako opuchlá broskev ...
,,Black or White. Auuu." Ano je to taky velmi známý hit, již zesnulého krále popu, který mě vlastně donutil zvednou pozádí a něco sepsat. Černými písmenky a bílý podklad.

Černobílé fofografie jsou dle mého ty nejlepší na světě. Né, že bych se bála barev. Jen je na sobě nepropaguji. Jo, dobře z křiklavých pastelových nehtů mám strach.

Díky, užijte si zbytky víkendu.

Černá Princezna Blackell

Memento.

17. května 2015 v 13:24 | princezna Blackell |  Princezniny myšlenky
Zdravím živé i mrtvé,
je to již týden co jsem jakožto zahrabaná opice bděla v peřinách, srkala kakao a třeštila oči na scény jednoho velmi zvláštního, snad nejsložitějšího filmu jaký jsem kdy viděla. Memento. Neuvěřitelné dílo dvou bratrů a já jsem v tom zamotaná ještě teď. Příběh nešťastné náhody a fikce.
Příběh o mladém charismatickém muži, který trpí krátkodobou ztrátou paměti, od doby, kdy mu zavražidili ženu, žije jen díky svému písmu a poznámkám, žádné vzpomínky, je ztracen v čase. Čas je jeho největším nepřítelem. Jeho posláním je, zabít vraha své ženy. Je krvežíznivý, však zmatený. Nejdůležitější fakta má zvěčněná na těle. Nezvedej telefony. Zab ho. ,, Počkat kdo je to ah jistě, mám to zapasné na fotografii. Jistě, tady. Ano to je Teddy a co se tu píše..." ,Nevěř mu, lže. Zab ho.
Je to ale skutečně Teddy kdo zabil jeho ženu?
Prolínání situaci, které končí a začínají kde se jim zachce, přestotam kde mají. Tak zmatené, přesto tak smyslné. Do hlavy puberťačky to udělalo díru. Musela jsem si téměř dělat poznámky. Bylo to tak živé, tak neskutečné, tak fascinující.
Já jakožto ta puberťačka s dírou v hlavě mám v sobě již týden rozporuplné pocity. Film mě nutil přemýšlet o tom jaké by to asi bylo nevědět. To co je na chvíli tak skutečné tak formální, je během okamžiku v mé hlavě uvedeno v zapomění. Žila bych jen díky tahákům. Co by to vlatně bylo za život?

Zdůrazňuji, že filmy většinou opovrhuji, raději mám knihy, ale tento ... Mě skutečně dostal. Vřele doporučuji, samozřejmě s čistou hlavou.

Děkuji vám, zanechte mi váš názor prosím. Užívejte posledních pár chvil víkendu.

Princezna Blackell

Tam, kde záda ztrácejí dobrou pověst.

12. května 2015 v 20:36 | princezna Blackell |  Princezniny myšlenky
Ano vážení,
přesně tam se nacházejí stížnosti a připitomělé řečičky. Přesněji řečeno: ,, Je mi to u pr*ele", doplněno sladkým přeironikckým úsměvem. Pondělí. Každý všední den jsme nuceni trávit velkou část dne ve škole, či na pracovišti, myslím však že pondělí je nejvíce zdrcující.

Vstanete. Dolezete do koupelny, kde se zděsíte vlastního já na druhé straně, přičemž si říkáte že to musí být nějaký omyl. Po té v záchvatu paniky hledáte druhou ponožku, která si s Vámi hraje 365 dní v roce na schovávanou a nepřijde jí to otřepané. A v zápětí zjišťujete, že nestíháte. Závist těm co se dopravují autem a nemusí se lepit na tucty protivných, také nestíhajících lidí v MHD. Nu pokračujeme, ať se nazakecám ohledně škodlivin tančích ve vzduchu velkoměsta.
Nuže naštvaní se připalzíte na akademickou půdu umělecké školy, pasivně si zakouříte a následně šplháte do čtvrtého patra. Jste splavení, vyřízení a zralí opět do postele. Usednete však do školní lavice a místo toho, aby jste dali dobrou noc plyšovému medvídkovi, posloucháte jak mají vaši spolužáci těžký život, jak jsou unavení a zdrcení. Skvělé. Spolužácci moji, já v té lavici sedím taky, taky jsem unavená a také budu psát velké množství testů. To přec nemůžeme mlčky soucítit? Chvála třídním šaškům a průšvihářům, kteří strhavají pozornost a také špuntům do uší. Nu, souciťme spolu, ale v tomto případě potichu.

Příjemný večer, pozdravujte plyšové medvídky. Budu ráda za ohlasy.

Princezna Blackell

Potměšilost lidská k zaplakání

30. dubna 2015 v 21:05 | princezna Blackell |  Princezniny myšlenky
Krásný večer,
řeknu vám, že chování lidí k tělesně postiženým, je skutečně odporné. Spousta zdravích jedinců si neuvědomuje, že to jsou to také lidi, jen se bohužel střetli s nehezkou náhodou, která se podepsala na jejich vzhledu a životě a nebo se tak už narodili.
V čem jsou jiní lidé, kteří mají o končetinu víc nebo naopak míň? Oni si to nevybrali, nemohou za to. Jsou to mírumilovné bytosti, mají srdce a lásku, kterou by chtěli rozdávat. Jenže v lidském světě se setkávají s pohrdáním a nenávistí. Nalezne se hsrtka dvounohých, kteří jim poskytnou to co si zaslouží. Pochopení a lásku. Nejpochopenější jsou ale těmi mlčícími, těmi kteří je milují takové, jací jsou. Zvířata.
Život v lidské společnosti, je pro zasažené více, než těžký. S ošklivými narážkami jsem se ve svém vcelku krátkém životě setkala mockrát a dnes opět.

Škole konečně odzvonilo a já se krčím u zašpiněného okénka autobusu. Někteří již sedí uvelebení na na ne příliš pohodlných sedačkách, ostatní teprve nastupují. Mezi nimi muž středního věku, oděn v černém kabátu, naleštěných botách, s plátěnou taškou na rameni. Věkem šedivějící vlasy se mu kroutí podél uší. Jakmile je na řadě u pana řidiče, pomalu vysloví svůj cíl a podá kovové peníze. ,,Ještě šest", štekně řidič s mastnými vlasy. Pán se zachvěje a s třesoucí rukou šmátrá v penežence, až se její obsah vysype na zem. Malý obtloustlý chlapec sedící za řidičem se chopí příležitosti, sebere z podlahy drobné a schová do kapsy. Plný autobus mlčí. Že bych čekala, že je pánovi podá? Ano! ... Řidič si odfrkl a sebral z poza gumové rohožky padesáti korunu a kasa se zakňučením na pokyn tlačítka, vydala lístek. Zbytek peněz nevrtátil. To už ve mě začalo bublat. Jakmile se pán natočil čelem ke mě, pochopila jsem. Trpěl oční vadou. Takovou, že jsem netušila na jakou stranu se dívá. Zbyla dvě volná místa. Vedle mě a za mnou, kde seděla pihatá slečna. Jakmile prošel kolem mě, dívka zaječela. ,,Ke mně ne!" Ticho. Všichni přítomní, dělali jako by se nic nedělo, nehnuli brvou. Pán se chvěl a vypadal, že se rozpláče. Zatnula jsem zuby, nadechla se, abych neseřvala ty ignoranty. Vyzvala jsem pána, aby si sedl ke mě. Očividně jsem hopřekvapila a vzpamatoval se jakmile mu muž, který nastupoval do asutobusu hned za ní, již poněkolikáte zakašlal do zad, si přisedl. Celou cestu se na mě pán mile, však trošku odtažitě usmíval a snad desetkrát poděkoval. Hromadil se ve mě vztek, bylo mi z těch lidí zle.

Copak slušný člověk, který trpí oční vadou, zde nenaleze pochopení? Dnes je pálení čarodejnic, kéž by na všechny včetně pihaté, mastný vlas a tlustého uvalili kletbu.

Tak a teď mi povězte. Jaký názor na to máte vy? Zbyl tu ještě někdo, komu takovéto lidské chování přijde odporné?
Budu ráda za jakýkoli ohlas. Děkuji.

Princezna Blackell

Líbající syrečky

26. dubna 2015 v 13:15 | princezna Blackell |  TT podle mého gusta
Ano vážení,
světlo na konci lednice mouhou být i zrající syrečky, jejichž aroma způsobuje úškleb na mé tvářičce.

Nechci nikterak urazit ty, kteří řadí tyto aromatické žluté slizké kousky "vášně" do žebříčku lahůdek. Ale povězte mi, je vám příjemné když si dáte do jedné krabičky rohlík s máslem a papriku, a i přesto, že rohlík zakuklíte plastovou fólií nebo alobalem, tak se k němu paprika přivrní a zanechá na něm svůj parfém? Nu, a co hůř ...

Přistoupíte k lednici a hledíte. Mezitím vás vaše partnerka, maminka nebo babička (povětšinou tedy žena) upozorní, že chladnička není televize. Hmmm. Párkárt zakoulíte očima, odfrknete si, nebo se jízlivě usmějete. Kdo by měl přece rád peskování, když jste myšlenkami u jídla? A to co mě dokáže odradit a zkazit mi chuť na veškeré jídlo, je právě moment, kdy otevřu ledničku a Bum. Do nosíku mě praští to aroma. Brrr, představuji si, jak se syrečky líbali se vším osatním a zvedne se mi kufr. Zabouchnu dvířka, která zakňučí a odkráčím zpruzeně pryč.

Uf, jen při pomyšlení, se mi krabatí ústa. Což, mi připomíná, že už dobrých patnáct minut se z naší ledničky ozývají divné zvuky. Domnívám se, že toho měla paprika po krk a probíhá drtivá válka polibků.

Tak vážení co vy a váš vztah k syrečkům? :)

Děkuji za přečtení.

Princezna Blackell

Kam dál